Volejbal spojuje. Nejen v Dřevenici ve stanu. Volejbal spojuje přátele, páry, rodiny. VolejbaLOVE. Láska může být milenecká, sourozenecká, mezigenerační, ale láska může znamenat i respekt k někomu, s kým dlouhodobě pracuji, nebo kdo mě vedl během volejbaLOVE kariéry. O těch všech, o nás, budeme psát.

Aleš a Laura Holubcovi

Laura:

1.  Jak jste k sobě našli cestu?

Seznámili jsme se na Pankráci na beachvolejbalovém turnaji. Já jsem přišla hrát ženskou soutěž a Alda mužskou, ale mužských dvojic přišlo málo, tak dostali na výběr z holek a hrály se mixy. Alda si vybral mě. On v té době už byl v repre a já asi jako jediná vůbec nevěděla, kdo to je :). Skončili jsme třetí ze 30 dvojic a přiznávám, že jsem jím hned od začátku byla okouzlena. Ten den jsme šli ještě na večeři a týden na to jsme spolu jeli ke kamarádce na chatu. Tam to začalo.

2. Jakou máte domácnost, jaký byl rozdíl mezi tím, když jste byli oba vrcholoví sportovci a situací teď?

Myslím, že si oba vycházíme vstříc. Alda je chlap, který není líný na práci, takže se o domácnost dělíme. Když jsme oba ještě hráli a neměli jsme děti, tak jsme se věnovali sami sobě a tomu, abychom byli na zápasy dobře připraveni. Člověk si po obědě dal siestu a dostatečně odpočíval. Od té doby, co máme Adámka, se samozřejmě náš život začal točit kolem něho. A je to právě 14 dní, co se nám narodila Leontýnka, takže se Alda věnuje Adámkovi a já malé.

3. Co pro Tebe znamenal volejbal ve dvaceti a co teď? Jak se změnil Tvůj pohled?

Já myslím, že u mě se to neměnilo věkem, ale s příchodem dětí. Když se narodil Adámek a já pak začala znovu hrát profesionálně za Duklu, měla jsem najednou na sport jiný pohled. Chodila jsem se tam vyřádit a odpočinout si, najednou přestala řešit ptákoviny. Navíc člověk chce něco dokázat, aby ho u toho to jeho dítě vidělo, aby mu mohl na krk pověsit medaili.

4. Byl ve Tvé kariéře moment, kdy sis myslela, že je konec? Že už to dál nepůjde?

Adámka jsem měla v 25 letech. Vždycky jsem chtěla rodinu a bylo to pro mě přednější než kariéra. A právě po Adámkovi jsem si myslela, že už se k vrcholovému sportu nevrátím. Nakonec jsem shodou okolností dostala šanci v Dukle Liberec, kde jsem ještě 2 roky odehrála.

5. Kde se cítíš doma a proč?

Doma se cítím u nás na baráčku, ale taky ještě pořád u našich v Praze, kde jsem vyrostla. Musím říct, ze mi vesnický život přirostl k srdci a jsem tady moc spokojená.

6. Kterou radu bys dala svému 20letému já? Co víš teď a přála by sis, abys to věděla tehdy, protože by Ti to pomohlo?

Já bych si asi nic neradila. Jsem ráda za všechny chyby a úspěchy, co jsem zažila, protože mě někam posouvají. Z chyb jsem se doufám poučila a úspěchů si vážím.

7. Jak se vidíš za 20 let?

To mi bude 50. Asi bych se nejradši viděla někde v tribunách a fandila mým dětem u nějakého sportu. Ale pokud to tak nebude, nic se nestane.

8. Je něco, na co ses Aleše ještě nezeptala, a chtěla bys znát odpověď?

Nic mě nenapadá. Jsme k sobe upřímní, tak bych se ho zeptala, kdyby mi něco leželo na srdci. Ale asi jsem se ho nikdy nezeptala: Vyžehlil bys zítra prosím?

😅

Aleš:

1. Jak jste k sobě našli cestu?

Myslím, že autorka otázek by mohla vyprávět. Bez ní bychom k sobě asi cestu nenašli. Šel jsem na turnaj v plážovém volejbalu se slovenským kamarádem Ferem Ogurčákem a jeho tehdejší přítelkyní Míšou a ona mi po vcelku jasném výběru domluvila nejhezčí parťačku do turnaje mixů. Zkusil jsem ji pak za dobré výkony pozvat na rande a to trvá přes dvanáct let.

2. Jakou máte domácnost, jaký byl rozdíl, když jste byli oba vrcholoví sportovci a teď?

Změnilo se hodně. Jenom když se rozhlédnu kolem sebe. V pokojíčku je pětiletý syn Adámek. Po baráku pobíhá pes, který právě bojuje o své místo ve smečce, kde se před týdnem objevilo miminko. Laura má v ruce místo balónu a skleničky vína plínu a kojící polštář a já lítám mezi rodinou, prací a volejbalem na Odolce. Ta energie se prostě musela rozdělit do více front. Dřív bych tady psal o jídle, kondici, regeneraci a denním řádu profíka a u toho bych skončil.

3. Co pro Tebe znamenal volejbal ve 20 a co teď? Změnil se Tvůj pohled?

Když to trošku zlehčím, tak ve dvaceti byla velká motivace dotáhnout to do zahraničí, reprezentovat a vydělat si peníze. Teď je velká motivace udržet se zdravý, mít ze sportu radost a předat zkušenosti.

4. Byl ve Tvé kariéře moment, kdy sis myslel, že je konec? Že už to dál nepůjde?

Co se týče zranění, tak mě nikdy nic velkého nepotkalo. Nebyl tedy důvod pokládat si takovou otázku. Každý sportovec ví, že to jednou skončí. Já to beru tak, že volejbal do naší rodiny patří a ta kariéra tady bude pořád. Jenom trošku v jiném režimu.

5. Kde se cítíš doma a proč?

Konečně můžu říct, že máme jeden domov a to je baráček ve Lhotě pod Libčany. S rodinou jsme tady spokojení.

6. Kterou radu bys dal svému 20letému já? Co víš teď a přál by sis, abys to věděl tehdy, protože by Ti to pomohlo?

Těžká otázka. O něco člověk s věkem přišel a něco získal. Určitě bych ale chtěl mít ve dvaceti lepší organizaci času a efektivitu v tréninku, stravování a vlastně úplně ve všem.

7. Jak se vidíš za 20 let?

Vidím se jako hrdý táta dvou dětí, který s manželkou cestuje, vídá se s přáteli, dělá koníčky a je pánem svého času.

8. Je něco, na co ses Laury ještě nezeptal a chtěl bys znát odpověď?

Lálo, jak se vidíš za 20 let?

🙂

Foto: Facebook Laury Holubcové