Rozhovor s Michalem Fingerem o jeho novém působení v exotickém Kataru.

Ty teď hraješ v Kataru, ale ještě loňskou sezonu si dohrával za řecký Olympiakos. Jaké to bylo? Tobě se totiž přihodilo něco nemilého, že?

V prvním zápase finále jsem si podvrkl kotník, takže jsem se nestačil dát do kupy na další zápas, který byl dva tři dny potom. Bohužel jsem nemohl pomoct, a nakonec jsme prohráli. Takže ten konec byl takovej všelijakej. Plácal jsem se tam už od začátku června a začátkem července už byly zápasy. Takže po několikatýdenním lockdownu, kdy jsme museli být zavření a ani jsme se nemohli pořádně udržovat, takže nic moc jsme na tom nebyli fyzicky. Ale bylo to pro všechny stejný, takže se to nějak dobojovalo. Škoda toho zranění. Takže pak už rychle do Čech, kde jsme plánovali svatbu a prakticky hned po svatbě už jsem mířil do Kataru.

Byla ještě třeba nějaká šance, že bys v Řecku zůstával? A nebo to tam už nevypadalo?

Jelikož jsme prohráli, tak jsme za to samozřejmě mohli my - cizinci. Klasika. Měnilo se vedení a hlavně zkrouhli budget zhruba o sedmdesát procent. Jelikož, když zakážeš diváky, je míň sponzorů, to znamená míň peněz a tak dále. Zvlášť, když Olympiakos, jakožto volejbal, bere peníze od fotbalu a fotbal tratil na lístkách ze zápasů. A klub měl domluveno, že dostává zhruba deset procent právě z prodaných vstupenek a permic na fotbal. A jelikož nejsou diváci, nejsou žádné permice a vstupenky.

Takže hned po svatbě jste odcestovali do Kataru. Relativně brzo. Nikdo nikde ještě nic nehrál a ty jsi už nastupoval do Kataru.

Na začátku jsem odjel sám, protože Eva (manželka pozn. red.) si musela dodělat po svatbě pas a občanku s novým příjmením, takže jsme urychlovali ten proces dokumentů, co to jen šlo. Ale protože je Katar mimo Evropskou unii, tak se muselo zároveň vyřídit rezidenční povolení i pro ni, víza a podobně. Nakonec se to protáhlo skoro na dva měsíce, takže má žena přijela zhruba dva týdny zpět.

Manželka ti vlastně přijela v pravý okamžik. Vy jste teď vyhráli pohár. Vysvětli mi, jak je možné, že jste začali ligu a už jste něco vyhráli?

My jsme samotnou ligu ani nezačali. Nejdřív se dohrával zápas z loňské sezony a mohli ho hrát jenom Katařané a hráči z loňské soupisky. Ten jsme vyhráli nad Police 3:2. To byl první úspěch klubu. Pak jsme hráli už všichni i cizinci. Tento zápas s Police jsme  prohráli, ale pak se hrál Qatar Cup, který jsme zase vyhráli. Teď nás čeká ještě Amir Cup. Takže zatím trénink je příprava čistě na tyhle poháry, a až potom se vrhneme na samotnou ligu.

Jaké jsou vůbec cíle klubu Al-Arabi?

Al-Arabi teď nevyhrálo posledních pět let ligu, takže i letos to chtějí v klubu změnit. Cíle jsou rozhodně nejvyšší: vyhrát, co se dá, kromě právě dohraných pohárů, to samé pro nadcházející sezonu a k tomu i samotná liga.

A popularita samotného volejbalu? Je něco specifického?

Obecně, když řeknu k popularitě volejbalu, tak zas tolik lidí nechodí. Spíš chodí sami vlastníci a sponzoři. Hraje se ve špičkových podmínkách, ale rozhodně to není nejpopulárnější sport. Atmosféra je míň napjatá a není to tak emotivní jako v Evropě.

Asi úplně něco jiného než třeba právě v Řecku, kde jsi hrál.

Tak to bylo trošku extrémní. Je tady velký tlak na to, aby se vyhrálo. Je tady mezi kluby velký boj, ale ne takový jako v Řecku.

Co vůbec v Kataru můžete dělat mimo volejbal? Kam můžete vyrazit s manželkou?

Dobré je, že tu není tak vážná situace s koronou. Denně máme cca dvě stě případů. Drtivá většina je bez vážných příznaků.  Je možné, že je to i zdejším špičkovým zdravotnictvím. Omezení jsou tady jenom taková, že ve vnitřních budovách je povinná rouška. A funguje tady aplikace na telefon s QR kódem, který je napojený na zdravotní databázi a musí být zelený. Když zelený není, tak ti je vstup do určitých prostor odepřený. Což je dost limitující, ale možná je to i jeden z důvodů, proč těch problémů tady není tolik.
A co se tady dá dělat? Moře je teplý jako kafe. Takže koupání zatím nic moc, ale jak přijde prosinec, tak to bude fajn. To budou lepší podmínky na koupání. Jinak jsou tady parky, uměle vytvořené všechno. Dá se jezdit do pouště, plno restaurací se špičkovou kuchyní. Hodně mezinárodní, ale prim hraje turecká a asijská. Možná by toho bylo i víc, ale samozřejmě kvůli restrikcím okolo covidu je té zábavy ve městě přece jen méně. Ale teď stejně nikdo neleze ven, když máš ve dne 50°C a v noci pětatřicet v lepším případě.

Ještě se vraťme k samotné organizaci v klubu. Ty jsi hrál třeba v Itálii. Můžeš to nějak porovnat? Takhle to navenek vypadá, že tam okolo klubu funguje opravdu hodně lidí.

Určitě je velký rozdíl v přístupu. V Evropě je to víc profesionálnější. Tady je hodně lidí, co se motá okolo klubu, udělají pro tebe první poslední, co ti na očích vidí, ale nemá to takovou tu šťávu. Jinde přijdeš, lehneš na masérský stůl a máš k dispozici maséra. Tady, když se zadaří, tak tě někdo namasíruje. Ale je to samozřejmě na úplně dostačující úrovni.

Takže takový svůj vlastní svět.

Dalo by se říct. Mají to tady hodně jako zábavu. Není to úplně business. Nefunguje to moc ani, jak jsme zvyklí, že by to bylo o sponzorech a podobně. Tady je to tak, že stát ti dá balík peněz a dělej si, co chceš. Zaplatí si, koho chceš, a prostě hraj. Všichni jsou hodně happy a berou to spíš jako zábavu.

Ale musí se vyhrávat, protože jde čistě o prestiž.

To je přesně ono, aby je to bavilo, a to je hnacím motorem soutěže. Šejkové se chodí dívat i na trénink. Teď před finále jsme měli na tréninku asi deset nejvyšších šejků z klubu a kontrolovali nás, jak makáme.

Dobře, díky za rozhovor, hodně štěstí do sezony a ať se daří!

foto © Al-Arabi