Úvodem krátkou hádánku ze známé české pohádky: „Podruhé...klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není jasný pane!“

Posledních článek o volejbalových kratochvilkách českých plejerek je věnován jedné z brněnských Šelem, výrazných jak svou dravou hráčskou povahou, tak svým zajímavým volejbalovým curiculem vitae. Nejde o nikoho jiného, než o univerzálku Soňu Mikyskovou, které v odbíjenkářských kruzích nikdo neřekne jinak než Sojka. I Soňa nám v krátkém rozhovoru představí její netradiční volnočasovou aktivitu – myslivost, naháňky a čekanou v lesích.

Soji, jak dlouho se tomuto koníčku věnuješ?

„Asi tak rok. Neřekla bych, že se tomu věnuji úplně naplno. Když je ale čas a zrovna nějaký hon, tak se ráda připojím.“

Co Tě k péči o lesní zvěř přivedlo?

„Můj přítel (pozn. red. hokejista Chance ligy v Dukle Jihlava Michal Poletín) se věnuje myslivosti. Stará se i o zvěř v lese, takže nejsme žádní lupiči nebo pytláci, kteří jen mordují zvířata. Když je čas, tak mu pomáhám dávat samokrmy a instalovat fotopasti. Pak občas zajdu i na nějakou naháňku. Já samozřejmě nestřílím, nemám ještě zbrojní průkaz a další povolení a papíry k tomu, abych tuto činnost vykonávala.“

Chtěla ses již někdy dříve myslivosti věnovat?

„Kdyby nebylo Michala, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že bych někdy chodila v lese v oranžovém oblečení a řvala „hoja, hoja!“, což se děje při naháňkách, anebo v zeleném, kdy zase musím chodit po špičkách, aby mě nebylo slyšet ani vidět.„

Takže se dá říct, že se v lese cítíš skoro jako doma? Na přehlídku střelené zvěře sis už pomalu zvykla?

„Občas z toho mám smíšené pocity. Zvířata mám ráda, ale chápu, že myslivost není jen o tom, že se zvířata krmí, ale i že se občas nějaké musí picnout. Je to něco nového, při čem jsem se toho hodně naučila a stále ještě učím. Práce v lese pro mě skýtá odpočinek a útěk od všedních uspěchaných dní ve městě.“

Soji, děkuji za rozhovor a buď k ptactvu milosrdná!

Foto: Soňa Mikysková