Když se v Ústí řekne Jirka Kořínek, skoro všichni příznivci tamního volejbalu budou vědět, o koho jde. Jirka kroutí v ústeckém “áčku” už jedenáctou sezonu a v klubu je od svých žákovských let. Dá se říct, že je hlavní tváří týmu za poslední dekádu. Člověk by řekl, že o něm fanoušci a volejbalová veřejnost ví takřka všechno. Já si to nemyslím, a tak vám zkusím v tomto rozhovoru ukázat, proč mu práce nesmrdí a nejvíc si rozumí se železem.

S Jirkou se známe řadu let, a tak mi dovolte trochu familiárnější projev. Ono to s ním vlastně ani jinak nejde.

Hned na začátek mám obligátní otázku. Jak hodnotíš začátek sezony, do které jste vlétli coby černý kůň soutěže?
Se začátkem jsem spokojenej hodně, taky je to vidět v tabulce. Tým si herně sednul, parta je super a navíc máme Luboše Vašinu. Za mě ideál.

V Ústí kroutíš v chlapech jedenáctou sezonu.
Já jsem v Ústí celej život. V áčku jsem ale začal trénovat ještě za Drdy (Michal Nekola), tak si to spočítej.

Pamatuju si tě ještě jako přihávajícího smečaře, kde se to zvrtlo a začal jsi hrát na liberu?
Tuším, že v roce 2011, když odešel Venca Kopáček do Liberce, přišel Blafák (Miroslav Malán), že na to jedinej mám. Já moc nechtěl, ale co jsem měl dělat.

Víš, že s Vencou Kopáčkem máš hodně společného? Oba jste odchovanci, oba jste začali na smeči a oba ve třiceti oporami Ústí. Venca pak odešel do Liberce a dostal se do nároďáku.
To je vlastně pravda. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Na druhou stranu já jsem o dost vyšší a umím hrát líp fotbálek. (smích)

Dobře, ale nějaké nabídky máš, ne?
Nikdy mě nikdo neoslovil. Myslím, že je to tím, že na to nemám dobrý čísla. Máme tady v Ústí dost přísného statistika, kterého tímto zdravím. (smích) Nicméně pravda je taková, že tady máme rodinnou firmu, ve které pomáhám a nějaký přestup si vlastně ani nedokážu představit.

K tomu jsem se chtěl dostat. Máte teď trochu víc volna. O víkendu nehrajete a nějaký činky si doma nazvedáš, když je čas. Pomáháš momentálně rodičům víc než normálně?
Je pravda, že toho času je víc, hlavně tu posilku si můžu udělat, když potřebuju. S manželkou docela cvičíme, dokonce jsem si od bratra přivezl i činky. Nejvíc mi ale dává zabrat syn. Pořád si spolu pinkáme s míčem, a jak se to od něj nekontrolovaně odráží, tak trénuju postřeh. Je to vlastně jako pinkat si s Fílou Kramárem. (smích) Jinak samozřejmě doma mě zapřáhli.

Umím si to představit. Co vlastně děláš?
Pomáhám na golfu a jezdím s hovnocucem.

Můžeš nám to trochu přiblížit?
Když je soutěž, tak na to není čas, ale teď normálně ráno vstanu a jedu jako závozník fekálního vozu po kšeftech. Okolo poledne se vracíme a já jdu pomoct na golfové hřiště, které spravujeme. Už nehraju tolik, kolik dřív, za to víc sekám. Někdy je to vážně vtipný, přijedu špinavej z rána a jdu rovnou na golf. Koho by to napadlo. Občas dokonce dávám lekce. Mám trenérskou licenci a dost mě to baví. Tady se už teda převlíknu, ať nedělám ostudu.

Takže ti práce nesmrdí.
To rozhodně ne. Dělám to s přestávkami už hodně let. Hlavně off season. Jezdíval jsem i s bráchou. To byly zážitky, to bych mohl vyprávět. To takhle v létě jednou přišel majitel žumpy a řiká, že to dost smrdí. Brácha na to pohotově, že ho to mrzí, ale jeho hovna to nejsou. ( smích)

A co ten golf? Jak se ti daří?
Hraju tady v Libouchci místní turnaje a pracuju na handicapu.

Učíš se přihrávat prstama? Dělám si srandu. Trénuješ taky někdy?
Jako trenér dávám soukromé lekce a občas tady míváme školičku pro děti, kterou vede moje sestřenka.

Máš oblíbenou hůl?
Jako správnej Ústečák mám blízko k železu.

Je vidět, že jsi pořád stejnej. Díky za rozhovor, a ať se daří.

Foto: Jana Zlámalová

Foto: archiv Jiřího Kořínka