Jednou jsem si řekl, že vylezu ze své komfortní zóny. Jak líbivé, že? Většina mých kamarádů obdivovala mé rozhodnutí a plácali mě po ramenou. Zbytek mi říkal, že jsem blázen. Rozhodl jsem se procestovat půl Evropy jen se spacákem a hlavně bez peněz. Přihlásil jsem se do závodu s názvem LowCost Race. Cílem je během 10 dnů navštívit co nejvíc míst vytyčených na mapě, splnit kolikrát šílené úkoly a neutratit pokud možno žádné peníze. Všichni mají na startu stejné podmínky. Záleží čistě na každém, jak k závodu přistoupí, ale hlavně co od vystoupení z komfortní zony čeká.

Pár hodin po začátku závodu jsem ani za mák netušil, co mám dělat. Nikdy jsem nestopoval. Nikdy jsem v podobném duchu nevyrazil na svou pěst. Po pár dnech a několika tisících kilometrech stopem jsem si uvědomil, že mě to hrozně baví. Jasně, spal jsem na zemi ve spacáku zpravidla kousek od dálnice a v místech, kde si rumunští kamioňáci zvykli chodit na velkou. Měl jsem permanentně hlad a denní porce nachozených kilometrů se limitně blížila pochodu Praha-Prčice. OK, ale těch skvělých lidí, co jsem za tu dobu poznal! Kolik nápadů a kreativních řešení jsem vymyslel! To bylo to úžasné. Začínal jsem mít pocit, že jsem nesmrtelný, že každý problém má řešení. Každý nový fuckup pro mě nebyl problémem, ale příležitostí. Když jsem se vrátil, začal jsem se vnímat jinak. Došlo mi, že pod tlakem můžou vznikat skvělé věci a nemá smysl se mu vyhýbat. Byla by to škoda.

Zrovna jsem si na tohle životní dobrodružství vzpomněl a došlo mi, že momentálně zažíváme dost podobnou věc v našem volejbalovém prostředí. V první chvíli nikdo netušil, co se bude dít, a jak z toho ven. Myslím, že mnoho klubů se teď bude nedobrovolně účastnit takového volejbalového LowCost Race. Chtě nechtě, všichni vystoupí ze své komfortní zony. Bude nižší budget, občas bude i hlad. Spousta lidí, funkcionářů, manažerů, trenérů i hráčů bude nadávat na všemožná omezení. Naprosto tomu rozumím.

Já na začátku svého závodu taky nadával. Pak mi ale došlo, že pokud zkusím svojí energii raději použít na řešení problému, tak se mé šance na úspěch rapidně zvednou. Mám ohromnou radost, že pocit beznaděje v rámci českého profesionálního volejbalu trval asi tak pikosekundu. Ihned se rozjely mozky všech funkcionářů a volejbalových činovníků a začaly vznikat plány a řešení. Tahle situace je nepříjemná a pro leckoho možná i likvidační. Pokud to ale jen trochu jde, pojďme v ní najít cestu, jak volejbal v Čechách udělat silnější, než byl před tím zpropadeným Covidem, protože možnost vystoupit z komfortní zony není trest, ale příležitost.