Včera začalo mistrovství Evropy, které se po dvaceti letech vrátilo do Ostravy. Teda aspoň co se týče skupiny B.  Zbytek základních skupin hostí polský Krakov, estonský Talin a finské Tampere. V úvodním zápase se naši reprezentanti střetli s úřadujícími vicemistry Evropy ze Slovinska a bylo se rozhodně na co dívat.

Když jsme se v redakci dozvěděli, že v úvodním zápase českého nároďáku na ME v Ostravě narazíme na tým Slovinska, byli jsme krapet rozpačití. Vyzkoušet si momentální formu na týmu světové extratřídy bývá ošemetné. Což vlastně nakonec bylo, jen trochu jinak než jsme si mysleli.

Tým vedený sehraným duem trenérů Novák-Kop už od rozcvičky vypadal, že má něco za lubem. Při pohledu na smečujícího Galabova jsem konečně pochopil, co znamená známé heslo, ,,kdo neskáče neni Čech". I ostatní vypadali, že jim hrouda rozhodně nohy nevíže. Zkrátka fyzicky jsme soupeři rozhodně stačili. Už zbýval jen volejbal a ten na sebe nenechal dlouho čekat.

První set se nesl v duchu vzájemné oťukávačky a ani jeden tým se významněji bodově nevzdálil. S naší až strojovou bodovou ztrátou pomáhal skvěle hrající Zajíček (7 bodů v prvním setu), a aby nebyl ve své bodové jamce sám, podpořil ho Vašina. Celý tým pak společně urval vítězství v prvním setu 26:24 hlavně trpělivou hrou s minimem chyb. Přišlo mi, jako by celý tým dospěl a nechal Slovince, ať udělají chybu.

foto: Ondřej Driml

Vstup do druhého setu byl doslova fenomenální. Přesně tohle jsme potřebovali. Dostat Slovince do úzkých a donutit je k pochybnostem ve vlastní hru. V momentě kdy jsme už vedli 6:2, si asi slovenský rozhodčí spletl Slovinsko se svou vlastní domovinou a získal bod pro naše soupeře písknutím vymyšlené chyby v postavení vbíhajícího Janoucha. Jako by nás tahle křivda na chvilku uzemnila, my dovolili Slovincům srovnat. Jenže jen na chvilku. Po vzoru čuchnout a zaříznout jsme od stavu 7:7 nedali jihoslovanůn sebemenší šanci. Jak v prvním setu tahali naši bodovou pilku Vašina se Zajíčkem, tak ve druhém to byli Hadrava s Galabovem, které sympatickým výkonem doplnil mladý Sedláček. Celá naše skvěle hrající kapela dirigovaná přesným Janouchem si pak po vzoru písně Michala Jacksona ,,Just beat it" dokráčela pro vítězství ve druhém setu rozdílem třídy.

foto: Ondřej Driml


Čekal nás poslední krok a ten bývá zpravidla nejtěžší. Vlastně nemá moc cenu psát o třetím setu, jelikož byl tak trochu zbytečný. Nic se nedařilo a my vlastně předvedli dost podobný volejbal jako Slovinci v setu druhém, který byl plný chyb a nepřesností. Teda na rozdíl od toho, že my Slovince k chybám donutili zatímco oni nás ne. Což mě vlastně ujistilo, že pokud zpřesníme naši hru, čtvrtý set bude náš.
Nevím, co hodil trenér Novák svým svěřencům do pití, ale jako ve filmu Space Jam přišel po pauze na palubovku úplně jiný tým než ve třetím setu. Rázem jsme si tak vybudovali slibné vedení 6:2. Jestli v prvním a druhém setu vždy tým bodově táhli dva různí hráči, tak teď už táhli všichni. Jako jeden tým! Tohle heslo důvěrně znají čtyři bývalí hráči Dukly Liberec, kteří v tomto zápase nastoupili v základní sestavě a jakoby jím nakazili i zbytek týmu. Ani nemá cenu vypisovat, co se dělo dál. Trpělivá a vyspělá hra na hraně rizika nesla ovoce a kapela kapelníka Jirky Nováka zaslouženě vyHrála.