Když ráno sedám do šaliny za krásného slunečného podzimního dne, tak si říkám, jak ten dnešní svět spěje pomalu, ale jistě, do kytek. Obzvláště po tom, co ve čtvrtek vláda vydala stopku sportování. Nejen, že strká nos do omezování chodu škol, sahá nám i na způsob, jak se vyhnout šedé každodenní nudě. Sahá nám na trénování, posilování, lítání po palubovce a plácání do míče při přihlížení senzacechtivých diváků. Tento týden si člověk klidně zalezl do zapocené, zafuněné posilovny bez roušky. O patro výše, kde se odehrávalo mistrovské utkání v prostoru minimálně stonásobně větším, než bylo samotné fitko, nemohl být přítomen ani liliput s rouškou, natož bez roušky. Lidé chránící tento potenciálně nebezpečný prostor našlapovali opatrně po špičkách, na nose přilepené respirátory, aby neporušili vládní nařízení.

Ztráta každodenní rutiny, režimu, který mi dodával jistoty, že je vše, tak jak má být, mě citelně zasáhla. Do hlavy se mi vkrádají nostalgické myšlenky, jak alespoň to sportování s holkama udržet na živu. Jak obrátit kartu zpět a získat lepší rozpoložení než apatii propojenou s burn-outem. Při vylodění ze šaliny mě ale přes nos praštil ten známý pach tlejících jehnědů vysokých topolů. Ano! To je ono! Antukové kurty a jejich topolí větrolamy, které tak nezaměnitelně voní a jejich mokré pošlapané květy vzhledově připomínají kočičí výměšky.... Ponořuji se o 15 let zpátky do dob, kdy jsme na antuce trénovaly a hrály. Je to tak dávno, přitom vše vidím zcela jasně před očima. Rachtající lajnovačka, železný vachrlatý empajr, který má lepší funkci jako dětská průlezka, závan kropeného povrchu, ze kterého se i při mírném větříčku zvedá prach, párek v rohlíku nebo utopenec místo proteinové tyčinky. Ty špinavé ponožky, které mamka nebyla s to vyprat. Cihlové šmouhy na obličejích, které suplovaly opálení od sluníčka. Trenky a trička, které zažily trénink pádové techniky. Odřená kolena s mokvajícími strupy potřená zeleným Novikovem.

Jak by vypadala taková „Podzimní antuková extraliga žen“? Už předem mi je líto těch krásných hedvábných dresů, ve kterých letos všichni hrají. Zažranou oranžovou mrchu by nejspíš nepřekously. Baví mě ale představa nižších teplotních průměrů. Povolená teplota na hraní více než 5°C, trenéry na lavičkách rozpalují svými výkony nejen jejich svěřenkyně, nýbrž i teplomety, které jsou nainstalované místo houkaček signalizující střídání nebo time-out. Iontové nápoje by nahradil grog, svařák či jiná zahřívací šleha. Z halové extraligy bychom převedli již tři týdny zaběhnutý pozdrav ze základní lajny, kam vždy nastoupí celé družstvo, chvilku čučí a poté něco zahučí ve smyslu pozdravu. Vítání diváků potleskem a máváním netřeba, po žádném totiž není široko daleko ani vidu ani slechu. Podávání rukou je již dávno odbouráno. Ještě by mohla přeskočit jiskra...ehm, vlastně virus. Antuková extraliga by skýtala ještě jednu vychytávku – automatický challenge. Otisk je otisk a dohadování o in/out míči by bylo absolutně scestné. Rozhodčí by tudíž stačil pouze jeden a celkový počet možných přítomných 20 osob při sportovní akci konané venku by nebyl takřka ohrožen.

I chvilka návratu na antuková hřiště zpět o jedno desetiletí mě doslova teleportovala mimo dnešní divnou realitu, která se chová jako měňavka. Člověk vlastně ani teď neví, co nového bude zítra, co bude zase jinak než doposud.  Před patnácti lety, kdy jsme na antuce trávily všechny možné víkendy na turnajích a spaly společně po tělocvičnách ve spacácích, by nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že po světě budeme chodit s rouškami nakupovat do obchodu nebo sedět v MHD, že nám vlastně znepřístupní i ty naše sportovní haly. Snad bude brzy lépe. Kéž se zakrátko blízkne na lepší časy – tím myslím, že budou brzy blízko, na dosah.