Vždycky jsem to tak podvědomě cítil. Studoval jsem gymnázium a k tomu hrál volejbal na docela dobré úrovni. Prošel jsem si mládežnickou reprezentací a nakouknul do ligového áčka Jihostroje. Být profesionálním volejbalistou byl vždy můj sen. Na druhou stranu vysoká škola byla pro mě jasná volba. V českém prostředí je bohužel těžké skloubit volejbal a studium na vysoké úrovni. Zkrátka do školy se chodit musí a na tréninky taky. V ten moment bylo skoro jasné, že pokud chci být profík volejbalista a dobrý student, potřebuju k tomu podmínky, které mi umí dát jen v USA v rámci programu NCAA.

Bylo mi asi 17 a potkal jsem na mládežnickém MSU21 v Českých Budějovicích kluky z amerického nároďáku. Začali jsme se bavit o universitním sportu a hlavně o volejbale. Prozradili mi, že na zápasy nejlepších univerzit chodí i víc než 10000 diváků, a že o úrovni profesionalismu, který tady funguje, se mi ani nezdálo… V té době jsem už jezdil s Áčkem. Na domácí zápasy v play off chodilo i ke třem tisícům. Profesionální podmínky v klubu byly v rámci české ligy na vysoké úrovni, a tak jsem si říkal, že to zase nebude takový rozdíl, abych se kvůli tomu stěhoval do USA, navíc v budoucnu dostanu i zaplaceno, což v NCAA je striktně zakázáno. Jen ta škola byla pořád problém a nakonec i hlavní důvod mého stěhování, ale nepředbíhejme. S kluky jsem si vyměnil kontakty, a díky jednomu z nich jsem se dostal až ke trenérovi Milanu Žarkovićovi, který mi nakonec nabídl 80% stipendium. Na poměry NCAA to je ohromné číslo(obvykle je 4,5 stipendia na 30ti členný tým) , ale na české poměry je to pořád málo. Rok studia v USA může vyjít i na milion korun. Naštěstí jsem dobře napsal vstupní testy ( něco jako americkou maturitu ) a získal tím zbylých 20% stipendia. Jen pro představu, v celé volejbalové soutěži má 100% stipendium jen asi pět lidí. Já dostal 80%. Bylo to asi tím, že se mi dařilo v nároďáku a trenérovi jsem se hodil do koncepce. Zkrátka štěstí přeje připraveným, a to já byl.

Národní univerzitní liga má velmi komplikovaný systém, který se často mění, a proto vás tím nebudu zatěžovat. To podstatné je, že v soutěži je 42 týmů a nejlepších 8 se potká na finálovém turnaji, kde si to společně rozdají o titul. Na cestě k titulu čeká na týmy v průměru 40 zápasů, což je velká porce, když vezmeme v potaz, že se hraje jen od ledna do května.

Je ráno 4:30 a já vstávám na trénink. Vážně. Je off season a my trénujeme 11x týdně. Trénink začíná v 6. Přesně v 6. Musíme potom totiž stihnout školu. Potřebuju se rozcvičit a udělat si pár svých cviků. Do haly chodím v 5:30. Máme tady pravidlo, že se nesmí trénovat bez zatejpovaných kotníků, takže kluci z týmu se už od 5ti od rána nechávají tejpovat. Já se v tom nemůžu ani hnout, takže tejpování vynechávám. Je nás v týmu přes 20 a potřebujeme tři hřiště. Trenérů je pět. Mají tady zvláštní systém řízení. Head coach je evidentně manažersky velmi schopný a umí poskládat tým, ale upřímně si myslím, že volejbalu moc nerozumí. Není to totiž potřeba. První asistent trenéra je Milan Žarkovič, který mimo jiné trénoval Partizan Bělehrad a národní tým Srbska. Skvělý trenér a faktický mozek týmu. Zbylí tři asistenti plní jeho pokyny a pracují hlavně s rezervním týmem. Zároveň máme statistika, který zapisuje statistiky z každého tréninku, každého cvičení. Po škole máme posilovnu. Máme na ni trenéra, který je přímo vyškolen na práci s volejbalisty. Každý má speciální plán rozvoje a trénink mu je šitý na míru. Takhle je to off season každý den, tedy krom soboty. Ze zákona je dané, že hráči NCAA nesmí trénovat 7 dní v týdnu. Zaplať pánbůh za to, jinak bychom byli v tělocvičně i v neděli. V sezoně trénujeme hlavně podle toho kde a kdy hrajeme. Za normálních okolností máme posilovnu ráno od 7:30. Tohle období miluju. Můžu vesele vyspávat až do sedmé. Odpoledne volejbal. Prostě pořád dokola. Jako profíci.

Mám ohromné štěstí, že jsem se už první rok dostal na hřiště. Za normálních okolností se dostanete do zápasu až ve třetím ročníku. Vlastně vás na to dva roky připravují. Není se čemu divit, já sám hraju v konkurenci devíti smečařů, a všichni jsou skvělí hráči. Všichni dřou a všichni chtějí hrát. Druhý rok jsem začal hrát pravidelně v základu, za což jsem vděčný. Na Hawaii máme novou supermoderní halu pro 10 500 diváků. Atmosféra na domácích zápasech je doslova elektrizující a dá se říct, že každý zápas je životním zážitkem. Máme ohromné štěstí, že na Hawaii je volejbal asi nejpopulárnější sport. Lidé nás ve městě poznávají a autogramiády po zápase trvají hodiny.  Taky na to máme výsledky. Poslední sezonu, která se nedohrála kvůli koroně, jsme byli první v konferenci a měli tak našlápnuto k titulu. Jen pro představu, tak na finále NCAA ve volejbale přijde klidně i 20000 fanoušků a vysílá ho celostátní televize. Atmosféra jak při finále mistrovství světa. Prostě mazec.

Systém studia v Americe se velmi liší od toho, co známe. Na začátku si vyberete okruh, který vás zajímá a postupem času se profilujete. Ja si vybral business, s tím, že se v posledních třech semestrech soustředím na marketing, managment a international business. Studium je tady postavené hlavně na písemných  prácích. Do školy vlastně chodím na tři až čtyři hodiny denně, zbytek dne ale bohužel musím trávit psaním esejí a dalších úkolů. Ze začátku to drhlo, anglicky jsem tolik nevládl, ale po dvou letech psaní, kdybych si měl vybrat, tak radši budu psát anglicky. Máme jako sportovci štěstí, že nám ve studiu vycházejí vstříc. Né, že by nám to nějak usnadňovali, to ne, ale když jsme třeba na 14ti denním výjezdu, počkají s termíny. Když nemáte studijní výsledky, tak nemůžete hrát, tak se tu na to hodně dbá, protože když vás v kariéře postihne nějaké zranění, nebo se jen prostě nebude dařit, vždycky budete mít vystudováno a v životě se neztratíte.

Než jsem odešel z Jihostroje, řekli jsme si, že po návratu tu budu mít místo. Samožřejmě šlo o zdvořilostní frázi, ale já bych se opravdu někdy rád vrátil. Motá se tu spousta agentů a i náš trenér má své kontakty. Já bych chtěl v první řadě dostudovat, pak se uvidí. Co ale vím už teď, že v Americe zůstat nechci. Nesedí mi jejich životní styl. Líbilo by se mi někde v evropě u moře, je ale jasné, že v Budějicích budu vždycky doma.